Krásno - Hubský peň a Hornické muzeum.

- upraveno podle textu průvodce 48. fora pro nerudy „Nerudní suroviny Karlovarska“. - Česká asociace ložiskových geologů
(Tvrdý et al. 2006).

Historie.

Těžba cínu probíhá ve Slavkovském lese patrně již od poloviny 2. tisíciletí před naším letopočtem, za první písemný doklad je považována zpráva arabského obchodníka Ibrahima ibn Jakuba z let 965–966 o exportu cínu z tohoto regionu. Do 13. století pocházel všechen cín z rozsypů. Po přechodu na dobývání primárních ložisek intenzita těžby dále vzrůstala. Středisky se staly hornické obce Krásno a Horní Slavkov, v letech 1355 a 1356 povýšené na horní města. K prudkému rozvoji těžby došlo od konce 15. století, zejména po otvírce Hubského pně v roce 1516. Kolem roku 1550 na něm sahala těžba do úctyhodné hloubky 130–170 m. Od tohoto období také dochází k závalům do vydobytých prostor, jejichž konečným výsledkem je nynější propadlina, která byla jen o málo prohloubena povrchovou těžbou Rudnými doly v 80. letech 20. století. Průměrná produkce cínu z ložisek ve Slavkovském lese dosáhla v první polovině 16. století výše 400–500 tun ročně a český cín na několik desetiletí vytlačil tradiční anglické producenty ze západoevropských trhů. Od poloviny 16. století se vlivem nejrůznějších příčin (válečné události, rekatolizace českých zemí, evropská hospodářská krize, několik ničivých požárů, velké důlní závaly) intenzita důlních prací stále snižovala. V roce 1625 na pracovalo Hubském pni jen 55 horníků a 9 důlních dozorců. V té době byla již známa všechna hlavní žilná a žilníková cínová ložiska revíru. Zprvu byly těženy rudy s obsahem 8,5–10 % Sn, od druhé poloviny 16. století jakost rud klesala až na 0,5–0,7 % a na přelomu 17. a 18. století měly těžené rudy již jen 0,2–0,5 % Sn. Ložiska byla otevírána svislými nebo úklonnými jamami a štolami a z nich raženými chodbicemi a slepými hloubeními. Ze štol měla pro celý revír největší význam Pluhova dědičná štola, která byla ražena od roku 1539 a užívána až do „uranové“ éry ve 20. století. Dosahuje celkové délky 5,92 km a částečně je funkční dodnes. Ústí štoly se nachází při silnici z Údolí do Horního Slavkova.

Geologická pozice.

Hlavní rudní akumulace revíru byly vázány na dvojici žulových elevací, tzv. Hubský a Schnödův peň. Zatímco Schnödův peň je skrytý pod několik desítek mocným rulovým pláštěm, peň Hubský (nesprávně Huberský, z německého adjektiva „Huber“) v minulosti pravděpodobně vycházel přímo na povrch a byl proto těžen nejdříve. Základní složení obou pňů je podobné. Oba jsou budovány lithno-topazovou žulou mladšího intruzivního komplexu, která je postižena řadou přeměn. Hlavní roli hrála greisenizace, při které byly živce původní žuly zcela nahrazeny křemenem a topazem a při níž došlo k přínosu cínowolframové mineralizace. Greiseny vystupují v endokontaktu a jako nepravidelná tělesa uvnitř pně. Předpokládá se, že vrchlíky pňů byly tvořeny výlučně greiseny. Směrem do hloubky greiseny ubývají, stejně tak i množství rudy. Proces greisenizace v hlubších částech je zřetelně strukturně predisponován a probíhá podél puklin a žil. Vrcholové části Hubského pně byly tvořeny kompaktním greisenem světlých barev, ve kterém byly rozptýleny rudní minerály. Směrem do hloubky přecházejí greiseny do tmavších slídnatých variet, které byly předmětem hlubinné těžby dolu Stannum (jáma Huber). Těleso pně je pronikáno křemennými žilami o centimetrových až decimetrových mocnostech, často s bohatým cínovým zrudněním. Zrudnění přechází i do exokontaktu pně, kde jsou rudy vázány na greisenizované zóny v plášťových rulách (tzv. zwittry) a na křemenné žíly.